„Černý čtvrtek“ amerického letectva se odehrál 14. října 1943. Ten den Američané podnikli druhý nálet na Schweinfurt.
Kombinovaná ofenzíva bombardérů (CBO – the Combined Bomber Offensive) v Evropě byla jednou z nejkrvavějších amerických kampaní za druhé světové války. Americké vojenské letectvo (USAAF) operovalo ze základen ve Spojeném království a létalo nad okupovanou Evropou po boku svých protějšků z Royal Air Force (RAF). CBO se snažila omezit německou infrastrukturu a její schopnost podporovat nacistické válečné úsilí. Kampaň měla také za cíl nastolit vzdušnou nadvládu nad kontinentem na podporu budoucích pozemních operací.
Spojenecké letectvo útočilo na továrny, námořní loděnice, letiště, montážní zařízení a zaútočilo i na německá města, výrobní závody a průmyslové oblasti. Zatímco RAF prováděla plošné bombardování v noci, Američané se ve dne pokoušeli o přesné útoky. V této tříleté kampani stála americká 8. letecká armáda v čele amerického úsilí nad Evropou.
Obrana Třetí říše
V reakci na spojeneckou leteckou ofenzívu vybudovala německá Luftwaffe silný integrovaný systém protivzdušné obrany se stíhacími letouny řízenými pozemními radarovými systémy. Německé stíhačky ME-109, FW-190, ME-110 a JU-88 útočily na spojenecká letadla, když přelétaly nad okupovanou Evropou. Navíc tu bylo i obávané protiletadlové dělostřelectvo neboli „flugabwehrkanone“, běžně označované jako „flak“. Protiletadlové dělostřelectvo nakonec disponovalo úctyhodným číslem více než jeden milion členů personálu a zahrnovalo tisíce kanónů ráže 88, 105 a 128 mm, strategicky umístěných poblíž potenciálních cílů nebo na trasách bombardérů.
14. října 1943 se naplno ukázala zuřivost souboje mezi útočníky a obránci. Toho dne, který se stal známý jako „Černý čtvrtek“, 1. a 3. letecká divize 8. letecké armády letěla ze základen ve východní Anglii a zaútočila na německé továrny na kuličková ložiska ve vzdálenosti 400 mil v německém Schweinfurtu. Protože velká část německé válečné mašinérie spoléhala na kuličková ložiska s nízkým třením, letečtí plánovači věřili, že zničení výroby kuličkových ložisek by mělo kaskádový účinek na nacistickou schopnost vést válku. Zatímco dřívější úder na Schweinfurt v srpnu stál USAAF 60 bombardérů, což odpovídá 20 % útočící síly, nálet snížil výrobu ložisek o 40 %. Němci však rychle výrobu obnovili a Spojenci naplánovali druhý nálet.
Podcenění nepřítele a tvrdá lekce
Protože Američané zpočátku věřili, že mohou létat nad Německo s bombardéry bez doprovodu, raná fáze letecké války jim přinesla několik tvrdých lekcí. Navzdory výzbroji obsahující až deseti kulometů, byly americké těžké bombardéry B-17 a B-24 neustále likvidovány německou obranou a americké ztráty začaly narůstat. Ztráty byly tak velké, že americké letecké posádky statisticky nepřežily svých požadovaných 25 bojových misí. I když si Spojeni uvědomovali potřebu stíhacího doprovodu pro ochranu bombardérů, jejich stíhačky v roce 1943 postrádaly potřebný dolet pro doprovod bombardérů.
Výsledkem bylo, že 291 bombardérů z říjnového náletu ve Schweinfurtu bylo doprovázeno pouze prvních 200 mil své výpravy. Zbývajících 200 mil bombardéry letěly bez jakéhokoli stíhacího doprovodu. Když se formace B-17 přiblížila k Cáchám, stíhačky P-47 USAAF dosáhly limitů svého doletu a odpoutaly se od bombardérů. Na B-17 okamžitě zaútočila letadla Luftwaffe.
Navzdory neúspěšnému pokusu o zmatení Němců pomocí B-24 mířících nad Severního moře, Němci sledovali americkou primární formaci B-17 radary už v okamžiku, kdy se vznesl do vzduchu. Když P-47 zmizely, radarem naváděné německé stíhačky se vrhly na bombardéry. Jednomotorové německé stíhačky, tři až čtyři vedle sebe, útočily čelně na americkou formaci a pálily do ní z 20mm kanónů. Tato první vlna byla rychle následována druhou skládající se z těžkých dvoumotorových strojů JU-88, vybavených kanóny s větší ráží a také raket ráže 21 cm odpalovaných zpod jejich křídel. Střelba těchto raket na vedoucí bombardéry donutila americkou formaci se rozdělit a jednotlivé B-17 prováděly úhybné manévry.
Efektivní Luftwaffe
Tato taktika zničila vzájemně se podporující obrannou palbu formace bombardérů. Luftwaffe efektivně koordinovala své útoky, když se soustředila na jednotlivé skupiny v rámci formace. Němci se vrhli na poškozené opozdilce, kteří vypadli z obranné formace bombardérů. Pro USAAF bylo ještě horší, že posádky Luftwaffe létající z jejich domovských základen měly čas přistát, doplnit palivo, přezbrojit a znovu vzlétnout. Tento proces pokračoval po celou dobu, kdy formace bombardérů letěla do cílové oblasti.
Když se Američané přiblížili ke Schweinfurtu, ztratili již 28 letadel a poté dalších 7. Americká cesta k cíli byla snadno rozpoznatelná díky kouři a ohni ze sestřelených B-17. Když bombardéry dosáhly „počátečního bodu“ a zahájily bombardování, německé letecké útoky ustaly.
Nepřítomnost nepřátelských stíhaček spolu s jasným počasím byla vítána, ale nyní se na zbývající bombardéry zaměřila protiletadlová děla Luftwaffe. Posádky letadel vyhýbajících se přímým zásahům, stále slyšely zvuk střepin, které pronikly nebo se odrážely od tenkého hliníkového pláště jejich bombardéru. Zatímco střelci mohli střílet na útočící stíhačky, s flakem se nedalo nic dělat. Museli prorazit. Navzdory obraně, americké bomby přesně zasáhly komplex výroby kuličkových ložisek. Z 1 122 svržených vysoce výbušných bomb dopadlo 143 na plochu továrny a dosáhlo 88 přímých zásahů. Přesto pozdější analýza zjistila, že německá výroba kuličkových ložisek klesla o pouhých 10 procent.
Poté, co bombardéry úspěšně vyložily svůj náklad, čelily při návratu domů opět německým stíhačům. Jeden z Američanů pak řekl: „…nikdy jsme neviděli tolik Němců na obloze najednou a nikdy se jejich útoky nezdály tak dobře koordinované… kamkoli se člověk podíval na oblohu, útočili Němci a B-17 kouřily, hořely a řítily se k zemi.“
Luftwaffe pokračovala v útocích, dokud bombardéry nedosáhly kanálu La Manche. Nakonec se přeživší bombardéry vrátily do Anglie, přičemž mnoho z nich přistálo na prvním letišti, které mohly najít, jiné přistály na prvním dostupném terénu.
Než se Američané vrátili domů, ztratili 60 B-17, dalších 17 již nebylo letuschopných a dalších 121 bylo lehce poškozeno. To byla pouze materiální ztráta. Počet zabitých, zraněných nebo pohřešovaných členů posádek byl vyšší než 600, což představuje téměř 20 procent vyřazených mužů. Tato ponurá čísla byla dvojnásobkem toho, co plánovači 8. letecké armády považovali za přijatelnou míru ztrát. Zatímco střelci v bombardérech tvrdili, že sestřelilo 186 stíhaček Luftwaffe, 27 pravděpodobně a dalších 89 poškodili, byly tyto počty divoce nafouknuté. Německé záznamy udávají pouhých 31 zničených stíhaček, 12 odepsaných a 34 poškozených – stěží tedy to, co si Američané nárokovali.
Velení USAAF veřejně deklarovalo úspěch, soukromě ale vyjádřilo hluboké znepokojení nad ztrátami. Po zbytek roku 1943 omezila 8. letecká armáda své útoky na Francii, evropské pobřeží a údolí Porúří, kde byl možný stíhací doprovod.
Záchrana Mustangem
Letečtí plánovači se podobným náletům hluboko do Německa vyhýbali, dokud se do služby nedostala stíhačka P-51 Mustang s obrovským doletem, vynikající manévrovatelností a silnou výzbrojí. Zážitek z „černého čtvrtku“ měl však trvalý vliv nejen na muže a letadla, ale také přiměl USAAF k přehodnocení své teorie strategického bombardování za denního světla. Vyhrát leteckou válku vyžadovalo nové doktríny, vybavení a zabralo většinu roku 1944.
Zdroj: The National WWII Museum, Air and Space Forces Magazine
Autor/Licence fotografie: B-17, Autor: USAAF – scan from Jeffrey Ethell: American Warplanes. WWII-Korea. Vol. I. Arms & Armour Press 1983, p. 35. ISBN 0853685746. Cited as USAF picture., Volné dílo